Zimní táboření, 2. – 4.2.2018

Zima se pomalu blíží, tak tady je ochutnávka z letošního zimního táboření.

Původní úvodník byl: 

Sluníčko už pěkně připaluje a tak by to chtělo trochu zchlazení, no nejvyšší čas dopsat článek ze Zimního táboření. Se zpožděním ale přeci:)

K dokončení článku a doplnění fotek jsem se ale od začátku léta stále nějak nemohl dostat, tak tedy konečně:

Odjezd na Zimní táboření je tradičně z vlakového nádraží a počet účastníků nemá šanci narušit plynulý chod vlakové dopravy ani pořádek ve vagónu, alespoň prozatím. František a Honza nasedají do vlaku směr Letohrad. V tu chvíli já nastupuji do vlaku ve Svitavách, poté co jsem odložila děti u rodičů,  a přestupuji v Ústní nad Orlicí. Náhodně vstupuji do vagónu kde už se na mě culí Cyr, který neohlášen míří také na Zimní táboření. Honza s Františkem si v nádražní hospůdce v Letohradu vychutnávají první pivko a po chvíli už nastupují do vlaku směr Mladkov, ve kterém jsem já a Cyr. Jako prevence nedostatku vitaminu B si Honza i František berou pivo v kelímku do vlaku a protože  to jsou opravdoví kamarádi, tak berou ještě jedno navíc. Ve vlaku se vítáme a objímáme a to i s neznámým mužem, který se představil jako Žalud a František nám oznamuje, že Žalud jede na Zimní táboření s námi.

Aby bylo vše řádně zdokumentováno, tak se fotíme. Přichází průvodčí, která nás varuje před vylitím piva z kelímku, ale František ji ubezpečuje, že má vše pod kontrolou, je přeci vyučený strojvedoucí. Neuplyne ani vteřina a už se po zemi valí jako vzedmutá vlna tsunami pivo první a následně i druhé, na průvodčí jdou mrákoty a stačí jen poznamenat, že vlak bude uklizen až za dva dny a tudíž si pivního smradu bude chvíli užívat. Já se snažím tvářit, že k těmto lidem nepatřím a přemýšlím o vystoupení v následující stanici. Záhy se ale ukazuje, že se Źaludem i ostatními účastníky zájezdu bude přeci jen legrace, a tak ve vlaku zůstávám, otřu svůj batoh nasáklý pivem a těším se na sníh a noc pod hvězdami. Před 20 hodinou vystupujeme v Mladkově a protože noc bude ještě dlouhá, jdeme se nahřát do místní hospůdky, Hasičárny. Cyr vzpomíná, že kdysi dávno odtud vyrážel na běžkách na noční přechod do Náchoda.

V hospůdce  nám Žalud vypráví jak nás objevil na webových stránkách, zkontaktoval se s Františkem a je tu. Také se přiznal, že je starší než-li Cyr a tudíž si Cyr během táboření nemohl příliš stěžovat na svůj věk. Každopádně sportovní výkony obou seniorů jsou obdivuhodné:) Po příjemném posezení v hospůdce vyrážíme před 23 hodinou směr Pevnost bouda. Cesta vede lesem, chvílemi i sněhem, hvězdy nad hlavou, je krásně. Klid noci ruší jen Františkovo halekání, totiž jako jediný a následně i Cyr, našli cíl dnešní noci. S Honzou a Žaludem přicházíme k Pevnosti bouda z opačného směru. V turistickém přístřešku už František rozdělal oheň a Žalud dodržel svoji tradici – smažená vajíčka k dost pozdní večeři. Je po 1 hod. a uléháme do spacáku.

Ráno je krásně zimní, sněhu poskrovnu, ale atmosféru to má. S Honzou slavíme výročí 10 let od začátku randění, započnuté právě na Zimním táboření 2008. Z batohu vytahuji medovník a sfoukáváme 10 svíček. Po snídani vyrážíme na Suchý vrch (995 mnm) Cesta je parádní, všude sníh, mlha, atmosféra zimního táboření dokonalá. Vrchol je dosažen před 12 hodinou, Honza neodolá vysílači pár metrů od vrcholu a dostává se do nadmořské výšky nad 1000 m.

Hospůdka na Suchém vrchu nezůstane bez povšimnutí. Posilněni polévkou či pivem scházíme dolů a atmosféra Zimního táboření se bohužel mění na táboření jarní. Blátivým terénem se blížíme k Jablonnému nad Orlicí. A když už s námi putuje Žalud, tak se vyfotíme před hospůdkou U Dubu, ta je sice zavřená, ale místní obyvatel nás se šibalským úsměvem posílá do hospůdky U prdelky. Hospůdku nacházíme, pivo mají dobré a oficiální název nezjišťujeme.

Z Jablonného vyrážíme po Jiráskově cestě. A co na to říká Wikipedie? Nejstarší značená stezka po hřebeni Orlických hor vznikla již na konci 19. století. V roce 1921 byl při příležitosti návštěvy Aloise Jiráska po něm pojmenován tehdy značený úsek z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí. Po druhé světové válce byla červeně značená trasa postupně prodloužena na sever k Broumovu a na jih do Litomyšle. Od Jiráska míříme kolem bučícího dobytka do Horní Čermné. Zde objevujeme, jak jinak, než dobrou hospůdku s veselým panem vrchním. Trávíme tu příjemné chvíle až do tmy.

Na spaní nám František objednal parádní turistický přístřešek u rozhledny Mariánka, vzdálenou příjemný 1,5 km. Rozhledna Mariánka (název získala podle nedaleké Mariánské hory) byla slavnostně otevřena 6. září 2014 u příležitosti pochodu „Po evropském rozvodí“ (místem prochází rozvodí mezi Černým a Severním mořem). Nachází se v nadmořské výšce 500m, celková výška je 23m a má 90 schodů. Před uložením se do spacáků v turistickém přístřešku se nahříváme nad ohýnkem.

Ráno byl sněhový poprašek, no aspoň trochu to připomíná Zimní táboření. Vyrážíme kolem Křížové cesty směr Lanškroun. Sluníčko přidává na síle, je teplo a terén je blátivější. V Dolním Třešňovci si na autobusové zastávce vaříme kávičku a před polednem jsme na vlakovém nádraží v Lanškrouně. Věříme v pohostinnost místních obyvatel a předpokládáme občerstvovnu na vlakovém nádraží. Lanškroun zklamal, ale obětavý František navštívil místní Kaufland a dones plechovky piva. Vlakem jedeme společně do České Třebové, tam se odděluji a mířím do NMnM za dětmi, ostatní přes Pardubice do HK.

Všechny fotky najdete v galerii:  Zimní táboření 2018

Lenka