Weisshorn alias Bishorn aneb v jeden den 3x Sněžka z Pece, 4.-13.8.2017

Byl to výlet, který byl dopředu dlouho plánovaný a nakonec dopadl úplně jinak. Určitě v kopcích nad 4000 m. Ale dopadl nakonec krásně!

 

 

 

I tento cíl byl v mé hlavě mnoho let, jen na něj nějak nebyla ta správná chvíle. A ani potřebné zkušenosti. Až letos, po Letních Alpách 2014 a 2016. Došlo tedy na sehnání potřebných informací a hlavně parťáků. Všeho bylo dost, kvalitního. A tak jsme vyrazili.

 

 

 

Nejdříve ale na soustředění na Sušky, viz článek http://www.hostezery.eu/soustredeni-alpske-vypravy-weisshorn-14-16-7-2017/.

 

 

 

 

 

5.8. – sobota ráno (po 12 hodinách jízdy) – Gasenried v Mattertalu (1659m, Walliské Alpy, Švýcarsko). Po sbalení první společné foto a v 7,45 hod. vyrážíme na chatu Bordierhütte (2886m). Kdo? No přeci: já František, Mára, Ade, Rút, Kancléř a Pokyša.

 

 

 

 

 

Na kolik to bude dní, ukáže počasí a reálné možnosti v okolí. Krásných vrcholů je tam dost a já se nebránil myšlence pokusit se i o nějakou čtyřtisícovku (čtyřku) v hřebínku Nadelgrat (Dirruhorn až Nadelhorn, kde jsou čtyři za sebou). Již jsem zde byl 2x na skialpech a tak jsem nějaké představy měl. V plánu byly ale hlavně třítisícovky (trojky) nad chatou: Balfrin a Bigerhorn.

 

 

 

 

 

Stoupáme pěknou krajinou, až se nám konečně ukáže ledovec a hlavně již zmiňovaný Nadelgrat se všemi krasavicemi: zprava Dirruhorn, Hohberghorn, Stecknadelhorn a Nadelhorn. Počasí přálo a tak byla radost se jimi kochat. První tři nás vlastně provázely stále, byly krásně vidět i z chaty.

 

 

 

 

 

Před ledovcem Riedgletscher, kde jsem to při první velikonoční návštěvě těchto míst v roce 2011 musel kvůli lavinovému nebezpečí otočit, se ukázala chata a také již zmiňované trojky v hřebenu nad ní: Bigerhorn a Balfrin. Měli jsme čas, tudíž jsme šli pohodovým tempem s několika příjemnými zastaveními spojenými s odpočinkem a kocháním se okolními velikány, jímž pro našince se Sněžkou jsou i pěkné dvoutisícovky. Nemluvě o pohledu na ledovec…

 

 

 

 

 

Ve 13,10 hod. jsme na chatě. Není moc zaplněná, proto nespěcháme s vybalováním a užíváme si po necelých šesti hodinách záda bez batohu a nohy bez bot. Pro noční řidiče, mě a Máru, to byl vůbec požitek již nejít dál a výš. Ade s Pokyšou dohadují vše potřebné a již dostáváme k dispozici útulný pokoj s příjemnými postelemi. Měl jsem chuť to hned vyzkoušet, ale to už bych tutově nevstal, což by byla škoda. Před námi bylo ještě celé, na počasí vlídné odpoledne. 

 

 

 

 

 

Vařit nás nechali venku u chaty, na kamenném stolu. Bylo to příjemné místo s nádhernými výhledy do údolí, na bohužel ustupující/tající ledovec a také na ty tři čtyřky. Přitahovaly pozornost nás všech a již jsem nebyl jediný, kdo si na ně myslel. Vznikl tedy plán, pokusit se další den na některou z prvních dvou, Dirruhorn nebo Hohberghorn, vystoupit. V naprosté pohodě, s kozorožci, lahodnými nápoji a donesenými pochutinami jsme strávili první odpoledne na horách.

 

 

 

 

 

6.8. – neděle ráno – vstáváme v 5 hodin a v 6,20 hod. vyrážíme na aklimatizační výstup. Již je po rozednění a my si na nějaké ty pokusy o vrcholy vyhradili celý den. Hlavně být vysoko a v pohybu – pravidlo aklimatizace. Máme tu být jeden den, tak ať si to užijeme. Po hodině a půl nasazujeme sedák a mačky a hned nás prověřuje nepříjemný žlab, kterým jediným se dá dostat na ledovcovou pláň. Pokud tedy nechceme jít hned „zčerstva“ hřeben Bigerhornů a Balfrinů. Což jsme opravdu nechtěli. Čtyřky lákaly více. Nebylo to jednoduché, ale Mára to dobře ostatním odjistil a až na samovolně uvolněný balvan, letící vedle nás tak metr a vedle Kancléřovy nohy asi 10 cm, se nic zvláštního nestalo a všichni to zkušeně a ve zdraví přelezli…

 

 

 

 

 

Trvalo nám to cca 45 minut, ale pak se otevřel nádherný pohled na Nadelgrat. Ač lákal jednodušší výstup na zadní Nadelhorn, držím se plánu a mířím pod skalnaté sedlo mezi Hohberghornem a Dirruhornem. Cesta nahoru by tam být měla a ne moc těžká. Ledovec byl zprvu čitelný, ale pak zakryl trhliny starý sníh a tak vytahujeme lana. Pomalu se blížíme pod sedlo a já začínám tušit, že to nebude vůbec jednoduché. Zastavujeme, díváme se, přemýšlíme pomalu o výstupové cestě, fotíme…

 

 

 

 

 

Pod sedlem se dělíme na dvě skupiny. Mára a spol. to chtějí jít více zprava, dříve na skálu, zatímco já, Kancléř a Ade se pokusíme držet výstupového žlabu, ač se nám moc nelíbí. Ale až na místě se ukáže, co dovolí. Nu, moc toho nebylo. Pár desítek metrů to pustilo, ale led jako sklo a vedle neprůstupná skála nás zastavila a padlo rozumné rozhodnutí se vrátit a nechat to na lepší podmínky. Až na chatě nám jeden vůdce řekl, že tudy se to chodí jen na začátku sezóny, když je žlab řádně vysněžený. V létě se Nadelgrat přechází již od údolí, takže celý hřeben… Ale byla to dobrá zkušenost a příprava na Weisshorn.

 

 

 

 

 

Za dohledu druhé, též neúspěšné skupiny, se pomalu a bezpečně vracíme na ledovec. V tuto chvíli, je 11,30 hod., padne rozhodnutí, že ani o výstupově lehčí Nadelhorn se již pokoušet nebudeme a protějším hřebenem, přes velký a malý Balfrin (v pozadí) a také velký a malý Bigerhorn se vrátíme na chatu. Tam se rozhodne, zda zůstaneme i další den a vrátíme se pod Nadelhorn, nebo sestoupíme do údolí a přejedeme do kempu, což byl původní plán. Vyrážíme tedy přes ledovec do sedla Riedpass, 3561m.

 

 

 

 

 

Tam jsme v 13,00 hod., balíme lana, sundáváme mačky a stoupáme kamenitým hřebenem na Balfrin, 3795m. (Trošku předběhnu, když zde napíši, že vrchol je ta kamenná pyramida těsně před Márou). Jelikož nám vrcholová mohyla přišla níž než na tom dalším vršku, ne přesně znalí mapy, jdeme dál s jistotou, že jsme byli na Kl. Balfrinu a ten hlavní vrchol je teprve před námi.

 

 

 

 

 

Společné foto je ale nakonec po pozdějším prostudování mapy z Kl. Balfrinu, 3783m. Tady to ovšem ještě nevíme a tak si užíváme „hlavní“ vrchol. Již sem to bylo místy lehce lezecké a další část hřebene, na Gr. a Kl. Bigerhorn (ty dva pěkné špičaté vršky se závoji z mraků), dává tušit další, o něco těžší místa. Což se naplnilo. Přesto jsme vše přelezli a vylezli a za drobného deště již pak jen sestupovali k chatě. Bylo to ale nakonec dlouhé, hodně v suti, tudíž úmorné.

 

 

 

 

 

Déšť přestal a v 16,30 hod. si můžeme udělat společné foto u chaty. Druhé družstvo se zaseklo v mracích na Kl. Bigerhornu a vybranou cestu, kterou sestupovali, tedy necestu s občas dvojkovými místy, jsem jim vůbec nezáviděl. Obloha se vyčistila, udělalo se krásně a došlo na poradu co dál. Předpověď počasí na Weisshornu ani v údolí nevěstila na další dny nic dobrého a tak se následující, ještě hezký den, rozhodujeme strávit zde a pokusit se o výstup na Nadelhorn. Já tam již byl a tak plánuji ještě jeden vrchol v hřebenu Nadelgrat. Zatím si to ale nechávám pro sebe, až jak to ostatním půjde.

 

 

 

 

 

Při začínajícím západu slunce si fotím výhled z okna pokoje a pomalu se chystám jít brzy spát. Přeci jen ještě cítím noční řízení, následný výstup na chatu a dnešní 9,5 hodinovou túru. Vstávat se chystáme ráno o min. hodinu dříve, tedy do tmy.

 

 

 

 

 

7.8. – pondělí ráno – vstáváme ve 3,45 hod. a v 5,00 hod. vyrážíme. Bohužel jen v pěti, Ade se necítí a tak si ještě pospí, udělá si výlet po okolí chaty a pošetří síly na Weisshorn. Osobně jsem se kvůli ostatním též přikláněl k sestupu a šetření se na Weisshorn, ale většina byla pro nový plán. Hodně v tom udělala ta předpověď a čtyřka nadosah… V 5.45 hod. se nám za rozbřesku ukázal v téměř plné kráse Weisshorn (4506m) s východním (naším) i hlavním hřebenem a také vpravo Bishorn (4153m).

 

 

 

 

 

V 6,30 hod. se opět vrháme přelézt na horní plato ledovce. Jde to rychleji než včera, ale opět je to s jištěním. Naštěstí je chladněji a nepadá tolik kamení. Je 7.15 hod. a my se pomalu blížíme nejen ke slunečným paprskům, ale i k Ulrichshornu (3925m), přes který musíme přejít, abychom se dostali do sedla Windjoch (3850m), kde začíná výstupový hřeben na Nadelhorn (4327m).

 

 

 

 

 

Pohled z Ulrichshornu, kam jsme vystoupali v 8,30 hod., je na hřeben a vrchol Nadelhornu úchvatný. Již jsem jej takto viděl v roce 2012 a mohl bych se dívat stále. Také na Nadelgrat, hřeben vedoucí k vrcholům vpravo, kde první je Stecknadelhorn (4142m), kam jsem si přál dnes též vylézt. Tenkrát to nešlo, byl jsem na kopci sám. Vyjde to dnes? Ještě si na severu fotím Bernské Alpy v plné kráse a se všemi čtyřkami s nejvyšším Finsteraarhornem vpravo (4274m). A teď vzhůru k vrcholům.

 

 

 

 

 

Místy je hřeben hodně exponovaný a lezecky náročný, ovšem příprava na Suškách a včerejší ledovcová, skalní a kamenná zkušenost dodává sebevědomí a technickou dovednost. Na sněhových úsecích je to zase o psychice, jde to pomalu, přitom o 3 výškové kilometry níž by v tom člověk běžel. Pod vrcholem Nadelhornu, v 10,00 hod., kdy je již kříž téměř nadosah, čekám na Máru, neboť jsem se mu s plánem před chvílí svěřil a on půjde rád se mnou. Potřebuji parťáka.

 

 

 

 

 

Zatím zkoumám, kudy na Nadelgrat. Pod skalní pyramidou, která stojí v cestě, to nejde. Tvrdý led nepustí, ač to tak zpočátku nevypadá. Nakonec tedy pyramidu přelézáme, ačkoliv jednoduché to nebylo. Pár vzdušných kroků nakonec odradí i Rút, která ji ještě přeleze, ale dál nejde a počká na nás, až se budeme vracet, abychom šli ty úseky opět společně. Já se zatím kochám nečekaným výhledem za hranou: Matterhornem, Weisshornem a dalšími čtyřkami mezi nimi. Nádhera!!!

 

 

 

 

 

V 10,30 hod. jsem pod vysněným, hlavně pak na této výpravě nečekaným vrcholem Stecknadelhornu. Ještě vystoupat na další skalní pyramidu a dotknu se kříže. Pondělí, 7.8., 10,45 hod., první letošní čtyřka, Stecknadelhorn, 4241m!!! Jsem šťastný, Mára též. Podání ruky a kochání se výhledy, hlavně pak vrcholem a křížem na něm samotným.

 

 

 

 

 

Teď ale zpět skálou, hřebenem a opět skálou na Nadelhorn, za nímž se ukazuje Lenzspitze. Tu si necháme na jindy. Ještě pohled na chatu a do údolí, odkud jsme přišli. Cestou přibereme Rút a bezpečně se dostáváme pod vrcholovou pyramidu Nadelhornu. Zbývá necelých 100m.

 

 

 

 

 

Míjíme naprosto pohodového Kancléře, jenž si pár metrů pod vrcholem našel pohodlné lůžko, odkud nás celou dobu sledoval a již tu hodinu leží. Tak tomu říkám odvaha! My zatím dolézáme na vrchol: 11,30 hod., Nadelhorn, 4327m!!! Mára, Rút, já a za křížem se krčící Pokyša. Další nádherná chvíle. Slzy štěstí chtějí opět ven…

 

 

 

 

 

Další pěkné pokoukání vůkol, občerstvit se a pomalu dolů. Začíná být vedro a na ledovci to bude brzy peklo. Hlavně opatrně, zase tak moc nespěcháme. Což se nám daří a jde to kupodivu i v lezeckých místech celkem svižně. Ze sestupu se toho nikdy moc nefotí, člověk je rád že jde a blíží se k vysněnému zázemí. Ovšem když se ve výhni najde potůček vody, pak je to jako dar z nebes a využívá se plnými doušky. A tady se mi vešli nejen Mára s Kancléřem, ale i všechny tři dnešní vrcholy: Ulrichshorn, Nadelhorn a Stecknadelhorn. Takto zblízka je zřejmě dlouho neuvidím. Od této chaty již zřejmě nikdy: 3x a dost.

 

 

 

 

 

Chata, 15,15 hod., po více jak deseti hodinách výstupu a sestupu. Fotku není potřeba komentovat… Žasnul nad námi i kozorožec alpský. A zbytek výpravy? Děvčata si šla svým tempem na druhém laně a nespěchala. Bravurně slanila na dvojlaně žlab, kdy my tam jedno nechali, a vcelku s malým odstupem dorazily též šťastně na chatu.

 

 

 

 

 

Ade pak ráno příjemně odpočívala a poté si dala pěkných 6 hodin na oba Bigerhorny a zpět. Byl to určitě též hezký a náročný výlet, dvojitý výstup. S krásnými výhledy na „naše“ vrcholy. I ten stále plánovaný.

 

 

 

 

 

Po výkonu to chce pohodu a něčím úspěch zapít. Učinili jsme tak všichni a příjemně strávili zbytek dne. Večer jsme byli obdarováni chatařkou a jejími dcerami dobrým šňapsem, popovídali jsme si (vlastně jen učitelky angličtiny Ade a Pokyša) a šli si sbalit na ráno a spát. Přeci jen jsme chtěli vyrazit brzy. Usínáme před devátou, únava nás dostihla…

 

 

 

 

 

8.8. – úterý ráno – lehce mrholí, proto se moc nedaří venku vařit, ale nakonec to nějak dáváme. Dobalujeme a v 8,00 hod. odcházíme. Ještě veselé společné foto a hurá k autu a do civilizace. Hlavně ke koupeli. Ač jedna ledová „vana“ za chatou byla a někteří z nás toho dokonce využili. Patří jim můj obdiv. Mraky se valily, občas pršelo i více, tudíž v 10,30 hod. přicházíme k autu dost promoklí. Rychle přebalit, ustrojit se do suchého, čistého a voňavého oblečení a šupem do kempu Simplonblick v Raronu dole v údolí. Chtěli jsme, než do kempu v Randě pod Weisshornem, jet někam úplně jinam, kde bude hlavně bazén.

 

 

 

 

 

Tam jsme v 12,00 hod. ubytováni bez papíru, neboť prý platíme jen za jednu noc. Což byl i plán, druhý den vyrazit na Weisshornhütte. Kdeže ale loňské sněhy jsou… Jelikož stále střídavě prší, vyrážíme po postavení stanů, vybalení, občerstvení a odpočinku do Vispu, kde na wifině u infocentra zjišťujeme, jaké nečekaně špatné počasí bude další dny. Hlavně nahoře. Jen zítra má být hezky. Ale co pak na chatě? Po delší diskusi se rozhodujeme jednohlasně: zůstaneme další den v kempu a budeme průběžně sledovat, jaké počasí bude následující dny. Domů se nechtělo určitě, když už jsme tady, pod nádhernými velikány. Začala pohoda…

 

 

 

 

 

9.8. – středa. Centrum Raronu bylo od kempu kousek, proto dáváme přednost pěšímu výletu. Vyšli jsme v 11,00 hod. a v pravé poledne si v pohodlných křesílkách vychutnáváme kávu a zákusky s výhledem na zdejší hrad. Před jednou jdeme dál, do vedlejší vesnice Niedergesteln, kde má být památka UNESCO. Asi po půl hodině stojíme u nádherného kostela a zbytků hradeb zdejšího starobylého hradu Gestelenburg. Z něj tu zbyl jen kříž, cesta k němu lemovaná dřevěnými sochami zdejších pánů z 12. – 15. století a podzemí krasového původu, dotvořeného lidskou rukou. Krásné místo na zastávku, až tu zase někdy pojedu. Cestou ke kříži jsme si i pěkně zalezli a poté udělali společnou fotku. Nakonec je to jediná společná fotka u kříže…

V 14,45 hod. jsme opustili Niedergesteln, vzali to opět přes Raron, kde jsme doplnili zásoby, hlavně pivní, a po hodině jsme si již užívali bazén v kempu. Voda byla pro někoho poněkud chladnější, ale slunce hřálo krásně. Velmi příjemné relaxování.

Večer se bohužel opět zatáhlo a ani na další dny neslibovala předpověď nic dobrého. Nahoře sněžení a od chaty níž déšť, občas silný. Snad další dny by mělo být lépe. Rozhodujeme se tedy posečkat v kempu a volíme výlet do Zermattu, kde by déšť nemusel tolik vadit.

 

 

 

 

 

10.8. – čtvrtek. Jak řekli, tak udělali. Parkujeme v parkovacím domě v Täschi, dál jedem zubačkou a opět v poledne již vstupujeme u nádraží v Zermattu do prvního krámku se suvenýry. Deštivé počasí vyzývá k návštěvám téměř všech obchodů lemujících hlavní třídu. Zní to děsivě, ale bylo to velmi příjemné. Hlavně tam, kde se prodávali knihy a mapy jsme si to užívali. Chvílemi i nepršelo a tak jsme šli pro štěstí pohladit hlavu sviště z místního věhlasného sousoší (za Pokyšou).

Nakoupeno co kdo chtěl, případně čím byl nečekaně okouzlen, svým postojem jsme vyjádřili, co si myslíme o počasí a vracíme se po třech hodinách do kempu.

V plánu byla oslava Pokyšiných narozenin a někdo nahoře se slitoval a utáhnul kohoutek. Konečně! Popřáli jsme a poté do tmy seděli, povídali si, popíjeli, vařili a plánovali. Další odpočinkové odpoledne a večer. Ale čas se krátí, tak co dál?

Inspiraci hledám v Zermattu zakoupené knize s normálkami na všechny alpské čtyřtisícovky. A nejen s normálkami, a nejen na čtyřky. Nádherná kniha! Dal jsem si k narozeninám nečekaně úžasný dárek.

Po delší diskusi vznikl konečný plán: s ohledem na čerstvých 50 cm sněhu na horách volíme jednodušší výstup na Bishorn (4153m). Ovšem ne z moderní chaty Cabane de Tracuit (3256m), kde chtějí 80 Eur za nocleh a polopenzi, a kam bychom šli stejně 4,5 hodiny v dešti, ale přímo z kempu v Zinalu (1650m). Převýšení 2500m…

 

 

 

 

 

11.8. – pátek. Balíme mokré stany po nočním dešti. Po třech nocích strávených v kempu, z toho jen jedné placené, neboť o nás nějak neměli zájem. Cestu do Zinalu, v údolí Val d´Anniviers, jsme si zpestřili návštěvou městečka Sierre. Mára s Kancléřem opět vyjadřují, co si myslí o počasí a pak jdeme nakupovat do COOPu dárky domů a doplnit zásoby. Čas byl i na procházku po místních památkách. Jako tento nádherný zámek, postavený v letech 1906-1908, v současnosti fungující jako radnice. Vše ale bylo zachováno. Obešli jsme si jej a došli až na přilehlé vinice, kde jsme si pochutnali na výborném zralém vínu. A kochali se výhledy do údolí. Moc příjemná zastávka.

 

 

 

 

 

V cca 15,00 hod. opouštíme Sierre a v 15,46 vjíždíme do Zinalu. Občas lehce mrholí, ale má se to již jen lepšit. Kéž by! Uvítací fotka je hodně optimistická. Na konci obce nacházíme malý rodinný kemp a podle igelitů přes stany a místy podmáčeného trávníku je znát, že ty dny pršelo opravdu v celém Wallisu. Zázemí v dřevěných budovách je skvělé, hlavně kdykoliv přístupný sprchový kout.

Po postavení stanů, vybalení a po hodnotné večeři z čerstvých ingrediencí, se jdeme projít a hlavně najít začátek cesty nahoru na horu. Poté zasloužený spánek, budeme vstávat brzy.

 

 

 

 

 

12.8. – sobota. Vstáváme v 4,00 hod., z 1650m vyrážíme v 5,00 hod. Tentokráte bez Kancléře, který na této hoře již byl a ač z ní a cestou na ní pro nízkou oblačnost nic neviděl, znovu se mu tam jít nechtělo. Naplánoval si výlet po okolí a byl to smělý plán.

My tedy vyrážíme v pěti: Ade, Mára, Rút, Pokyša a já. Čekal nás výstup, jaký jsem já, vlastně nikdo z nás, ještě nezažil: těch zmiňovaných 2500m převýšení nahoru a zpět. Večer jsme chtěli odjet domů.

V 6,45 hod. máme za sebou 800m strmého výstupu s maximálně lehkými batohy a jsme na sněhu. Ten bývá až u chaty, o 800m výše. Cesta je zapadlá sněhem, což ztěžuje orientaci a více jdeme po stopách skotu, hledajícího něco zeleného.

Chata je nadohled, ale cesta k ní dlouhá. Pomalu svítá, tak se je alespoň na co dívat.

Nejvíce na zdejší čtyřky: Zinalrothorn, Ober Gabelhor a Dent Blanche. Opravdu krásné výhledy. Vše je pokryto čerstvým sněhem z posledních dní.

 

 

 

 

 

Konečně! V 8,30 hod., po třech a půl hodinách u chaty de Tracuit (3256m)! 1600m za sebou. Ještě zbývá 900m na vrchol Bishornu (4153m), čnícího nad chatou. Vidíme jej poprvé a působí monumentálně. Od něj vede doprava hřeben až na Weisshorn (4506m), vrchol úplně vpravo.

Chata nám přijde silně neútulná, ale využíváme ji k návštěvě toalet, krátkému odpočinku a posilnění se a také k navléknutí teplých vrstev a sedáků. Venku nasazujeme mačky, děláme společné foto a vyrážíme dál. V 9,15 hod. Pod vrcholem je již vláček horolezců, co vyšli asi 2 hodiny před námi. Máme tedy prošlapanou cestu a nikdo nás nebude zdržovat.

 

 

 

 

 

Jedno lanové družstvo, pohodové tempo, myšlenky plynou, foťáky občas zavrní, čímž zastavujeme, odpočíváme, díváme se na vše v okolí. Nejvíce ale přitahuje vrchol. Od rána nastoupané metry začínají být znát, tempo se zpomaluje, ušetřená hodina z výstupu k chatě je pryč. Jsme přes šest hodin na nohách. V 11,45 hod. jsme opticky blízko cíli, skutečnost je ale jiná. Máme to ještě daleko. Vlastně i vysoko…

 

 

 

 

 

Sobota, 12.8., 12,12 hod., třetí letošní čtyřka, Bishorn, 4153m!!! Opět je mi, nám všem krásně. Dost ale fouká, na dlouhý pobyt to není. Ani na společné foto. Vítáme se a gratulujeme si, rychle něco pojíme, napijeme se teplého čaje, kalíšky si hřejeme prsty na rukou a chystáme se pryč. Ovšem na vrcholové fotky okolních velikánů se vždycky čas najde.

Škoda jen, že oblačnost není výš. Za mnou je Dom, Täschhorn a „náš“ Nadelhorn s Nadelgratem.

 

 

 

 

 

Vlevo Dent Blanche. Vzadu Gran Combin a masív Mont Blancu. Ty jsou vidět celé. Krásné pokoukání.

 

 

 

 

 

Weisshorn vpravo vidět není, jen skalní hřeben z něj padající, který má být ale od poloviny bez sněhu, aby se dal lézt. Několik dní to ovšem nešlo a několik dalších to zřejmě nepůjde.

 

 

 

 

 

V 12,25 hod. opouštíme vrchol a sestupujeme pomalu, v dobré náladě dolů k chatě. Pomalu docházíme ty nejpomalejší z rána. Nechce se i spěchat, užívám poslední chvíle letošních nad míru úspěšných Letních Alp. Cíle sice jiné, ale s ohledem na vývoj počasí jich je nečekaně dost: 3x 4000m, 5x 3000m. Nahoře nám byli nakloněni. Děkuji.

Dochází i na (pod)vrcholové společné foto. Nálada je výborná!!!

Bishorn neustále přitahuje oči i fotoaparát. Taktéž hřeben vedoucí od něj směrem k Weisshornu.

Sestup k chatě byl v pohodě, od chaty, v rozbředlém sněhu a proti desítkám horolezců a turistů jdoucích na chatu pak nic moc. Dlouhé, únavné, uklouzané, poté tvrdé, strmě klesající. Prostě 2500m tentokráte dolů.

 

 

 

 

 

V 16,50 už nám ale bylo hej a po 12 hodinách se vítáme v kempu s Kancléřem. Ten si den užil nadmíru báječně a měl plno zážitků!!! Tudíž pro všechny báječný den, báječná výprava.

Nezbývá než vše usušit, sbalit, něco dobrého sníst a připravit se na odjezd. Samozřejmě až po tradičním závěrečném šáňu!

 

 

 

 

 

Tak za rok zase na Weisshorn!!!!

 

 

 

 

 

František-FKDP

 

 

7 komentářů

  1. Jana D. napsal:

    Úžasný výkon!!! Hodný obdivu! Zase se vám ty letní hory hezky vyvedly!

  2. Bosák napsal:

    …tento způsob trávení letní dovolené zdá se mi poněkud …poněkud …velmi příjemný 🙂
    Skvěle strávený a popsaný čas v horách zakončený hodně slušným „výletem“ s 5 km převýšením – inu klobouk dolů a dík za sdílené zážitky

  3. Adéla napsal:

    Léto se opravdu vydařilo, vzbudilo v nás další nádherné horské touhy. Už abychom byli znovu v kopcích… Ady

  4. Jířa napsal:

    Z minima jste vyždímali opravdu maximální počet kopců. To porovnání se Sněžkou je dobré 😉 jen ze čtení mě brněli nohy. Jen tak dále. Respekt

  5. Vláďa napsal:

    Vaše výkony jsou úctyhodné, gratuluji všem. Jste borci.
    Krásně jsi to popsal a krásně se to četlo, Františku.

  6. František-FKDP napsal:

    Děkuji všem přispěvovatelům za milá slova. Rád přiznávám, že mě to těší, že to nebyla zbytečná práce. A také to, že se mi podařilo zpříjemnit vám pár minut života vyprávěním o dalším krásném čase stráveném na horách, které nás vlastně spojují v ten úžasný spolek plný skvělých lidí – horolezecký oddíl. A děkuji i všem účastníkům výpravy za to, jací byli.

    Dnes večer vyrážíme na pokračování Letních Alp, neboť tam nás to napadlo, vrátit se ještě letos v září. Bohužel ten prapor ponesu z různých důvodů sám… Ale opět ve výborné společnosti. Samozřejmě plně oddílové!!!

  7. Pokyša napsal:

    Z těch Sněžek mě ještě teď bolí nohy! Stručně řečeno to probíhalo takto – první Sněžku míjíme, druhá Sněžka (chata Cabana de Tracuit) rychlá tatranka a čaj, třetí Sněžka (vrchol Bishornu) rychlé foto, protože hrozně fučelo. Kam se hrabe nějaký Weisshorn (vlastně je to taky Sněžka). Díky všem za opět intenzivní zážitky a Františkovi za jejich sepsání!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.