Walliské Alpy – Dent Blanche, Dent d´Hérens a neméně významné 3tisícovky k tomu, 4. – 14. 7. 2018

Zní to směle, ale někdy pro začátek stačí mít nápad, chuť, odhodlání a touhu. Nastudovat mapy a popisy kopců. Vyřídit pár mailů a telefonátů. Dát do kupy vercajk a nějakou tu zábavu. Kývlo na to pět členů oddílu, do hor se vydává František, Šíma, Jíra, Poky a já Ady.

 

Středa 4. 7. 2018

19:00h sraz na stěžerském Hradu. Prezident si vychutnává kafíčko, já si mažu pohory, Jíra relaxuje, Šíma hlásí zpoždění. Tak jsme nakonec i trochu rádi. Ještě brigoška na prezidentské zahradě a hurá směr Praha. Poky již čeká na Černém mostu. Vyrážíme za pohodové hudby Suchého a Šlitra směr Švýcarsko, městečko Arolla.

 

Čtvrtek 5. 7. 2018

Je pravdou, že noční kontrola na švýcarských hranicích nebyla až tak košer. Jíra řidič popisuje…

Jak jsem řídil Eurovia dostavník

Kousek někde za Norimberkem na nějakém parkovišti krátce po 01.00 František zastavuje. Osádka spí, vezmeš to? Jasný. Sedám za kormidlo a začínám ukrajovat km německých dálnic. Rutina, nuda, šeď. Dopravní omezení střídá druhé, mezitím i kousek v celku.

Nějakých 400 km později jsme skoro na konci putování Německem. Ještě natankovat a koupit CH dálniční známku. Jede se dál. Jeee, hranice DE/CH. Levý pruh MIT VIGNETTE, pravý OHNE VIGNETTE. Sakra zastavuji uprostřed na zebře. Šíma se vzbudí: „Musíme nalepit známku“. Hotovo i s Indulonou. Popojedu a pokynutí pána v uniformě je jasné… Krátce před koncem šichty si chce povykládat bokem.                         

Uniforma: „Dokumete zur Kontrolle, Was haben Sie dort gemacht, Wo fahren Sie?“

Já: „Zde, nalepovali jsme dálniční známku, zapomněl jsem, na hory na dovolenou.“

Uniforma odchází do buňky – vrací se za 2-3 minuty.

Uniforma: „Haben Sie Alkohol, Cigaretten, Essen, Fleisch, offen Sie Koffer?“

Já: „Ne, máme jen jídlo s sebou a speciální stravu na hory,“ otevírám kufr a v ten okamžik se potkává překvapený pohled pána v uniformě s mžourající Pokynou, která spala na báglech.

Uniforma: „Was ist das?“

Já: „Eee, jsme před chvílí spali na odpočívadle a zapomněl jsem na ni.“

Uniforma: „Alle mussen auf Platz mit Gurtel sitzen!!!!!“

Já: „Ano, vím, omlouvám se.“ Poky zmizela na sedadlo.

Uniforma: „Was ist das?“ 2x proložka po 6ks Plzně asi 6ks Birrelů.

Já: „To máme všichni dohromady.“ Nahoře leží lana, které vytahuji i s cepínem. Zaujalo…

Uniforma kroutí hlavou a odchází zpět do buňky, volám na Františka, ať vyleze z podlahy mezi sedačkami a v duchu počítám kolik jsem si mohl dát piv za pokutu, která mě nemůže minout.

Uniforma po 5 minutách přichází k vozu, předává doklady. „Alle auf Platz mit Gurtel!!!! Fahren Sie.“

 Tak to ještě protáhnu Baslem a na nejbližším parkovišti to za svítání předám zpět Františkovi. Jdu se vyspat z toho super zážitku.

 

8:45h parkujeme v Arolle (2000m) na prostorném parkovišti vysoko nad kostelem vpravo. Snídáme, lehce dobalujeme. Cabane de Vignettes (3157m) je náš dnešní cíl, jdeme 4h. Počasí nic moc, spíš nic než moc, déšť, kroupy, hromy… Hlásíme se chataři, Jean-Michel Bournissen – trochu podivný mužík, zvláště co se týče ceny uvedené na webu chaty a reality.

Chlapci nám pomalu odpadávají, my s Poky klábosíme, hrajeme hry v kostky. Včas budíme své kuchaře, aby nám mohli uvařit své delikatesy na terase. Všichni ostatní movití návštěvníci závidí, neboť dlouho čekají na večeři od chataře.

Pokoj č. 4, lůžka v patře, každý z nás má reálnou naději se praštit hlavou o trámky vystupující ze stropu. Vyndávám Tatranský čaj 52% o srandovním objemu nula nula nic (takové to štamprdle z trafiky). Všichni se smějí, ale vzhledem k malému hrdélku druhá půlka zůstává i na příště. Poky vyndává výtečnou meruňku. Chutná, je bez ocasu ;-). Vyndává též i tradiční Alpu. Masíruje mi záda, kluci závidí. Spokojeně usínáme před devátou.

 

Pátek 6. 7.2018

6:00h budíček – venku mlíko, prší. Brou… 😉 

8:00h budíček č. 2 – venku mlíko, prší. Stěhovat se musíme, budou se uklízet pokoje. Jídelna je nám útočištěm, krásným útočištěm. Po dlouhé snídani hrajeme místní hru Das grosse Schweizer Huttenspiel – hra Clubu SAC – cestování po švýcarských chatách. Baví nás to. Po 3,5h hry Jíra praví: „Víte, kolik mě to stálo, abych to přeložil tak, aby mi to vítězství vyšlo?“

Počasí stále stejné – mlíko. V kuchyni zkouší na plotně cosi připálit, aby nás z chalupy konečně vypudili. Venku stále hnus. Dáváme lehký oběd, konverzujeme, plánujeme Pokyně dovču ve Fanských horách.

Hrajeme dál hru v kostky – Macháček. Studujeme pravidla a těšíme se na velmi striktní hru. Meruňka chutná. Ajajaj, vyhrává František. Studujeme místní atlasy rostlin.

14:50h Žolíky – máme dané dohromady karty Petzl a ještě jiný druh. Největší oříšek pro mě, neboť najednou jsou tu karty J Q K a zároveň R D V. Vytvářím si zkušeně tahák. Trochu matu spoluhráče, kteří si myslí, že neustále takticky sleduji skóre hry vedoucí mě k vítězství. Nicméně po třech hodinách vítězí opět František.

Je čas večeře a kuchaři se statečně staví ke svému úžasnému kulinářskému umění ve větru a dešti. Bylo to výtečné.

Pasiánc, piškvorky, dáma, scrabble vyhrává Poky. Jíra: „Uf, jdeme spinkat.“

 

 

Sobota 7. 7. 2018

Probouzíme se. Vlastně nás probouzí protivná ženská, která si balí svoji „plastic factory“. Snad milion sáčků různé šustivosti. 1 věc = milion sáčků. Dostává od nás prezidentský sprdunk hned několikrát.

6:00h vstáváme do azura, nedá se nic dělat. Aklimatizačka byla úžasná svým odpočinkem, relaxací. Na kopce jsme se podívali jen na fotkách v chalupě a až dnes. Poklidná snídaně, horalé jsou na kopcích, my se chystáme na sestup. Plán je plán, je potřeba se odpoledne přebalit na hlavní kopce. Loučíme se s chatařem, fotíme si zásobovací vrtulník, okolní kopce, výhledy jsou úžasné, tak máme aspoň fotky. Sem se určitě vrátit můžeme!

Pár slov od Františka k aklimatizačce:

Ranní nutná návštěva toalety ještě před budíčkem ukazuje neměnné počasí z dne předešlého, kdy jsme museli kvůli nečasu, dešti, mlze, sněžení a větru, zrušit výstup na krásnou „malou“ pyramidu L´Eveque, 3716m. Její tvar si tedy budu muset uchovat v paměti z prvního dne, kdy jsme došli na chatu Cab. d. Vignettes v témže počasí, ale příroda nám asi po hodině ukázala i svoji přívětivou tvář a otevřela po zbytek dne pohled na celý zubatý hraniční hřeben vč. přilepeného masivu Mt. Collon. Nádherný alpský kout.

Ještě na hodinu ulehám. Aklimatizovali jsme se vlastně? Určitě. Pobyli jsme v 3157m dva dny a dvě noci. Čas strávený nad místními hrami, především pak nad úžasnou hrou o švýcarských horských chatách, nebyl zbytečný.

Budíček!!! A hle, vše je jinak, obloha vymetená, slunce již ozařuje vrcholky hor. Pastva pro oči. I tak balíme a po focení té nádhery vůkol jdeme za krásného počasí k autu. Dozvídáme se, že toto počasí má vydržet minimálně do pátku. Dnes je sobota. Nikdy se tak přesně netrefili. Ale nám to přeci teoreticky stačí do středy. Poprosím Pepu a Jerryho, ať to ohlídají. Bože, kolikrát já je ještě vzýval…!!!

 

Přecházíme kompaktní ledovec bez lana, jen mačky, cepín. Nastupujeme na pěšinu. „Trochu bloudíme,“ říkají chlapci. My ženy jsme v poho, bylo to zhruba 20m. Ale můžou za to samozřejmě ženský! Nu, u mě trochu květena 😉 .

Jíra: „Potkáváme skupinu pěkně ukecaných žen, 4 mladý a 2 starší.“ Šíma tvrdí, že jsme potkali Krtkovu rodinu bez Krtka 🙂 .

Dáváme pauzu na horské louce, pomalu sestupujeme hájem k autu. Krajina zde Františkovi připomíná fanské kempování v horách.

Převlečeni do suchého, krátké občerstvení s pivákem či mlékem a hurá do kempu Molignon v městečku Les Haudéres. Cestou se nám poprvé ukazuje ve své kráse Dent Blanche. Úžasně lidové ceny, příjemná obsluha, krytý bazén s výhledem na hory, horká voda ve sprše bez žetonů. Lahoda 😉 .

Jíra: „Dali jsme si pár piv. Poky: „Asi 20.“ Zážitky jen ty nejlepší. Šíma jde na vše s rozvahou, Poky si spálila záda, Jíra hned spěchá do sprchy, já s Františkem zkoušíme bazén. Posléze Šíma s Františkem hraje s místní omladinou fotbal, studujeme mapy, připravujeme lezecký vercajk na výstupy. Je nám krásně, batohy s veškerým proviantem na pět dní jsou již v řádku.

Pivečko, nějaký ten šňaps, vyčistit chrup a hupky šupky do pelíšku. Ještě vyčůrat. František si odkládá plechovku piváka na umyvadélko, příběh se již píše sám. Výška plechovky je zaznamenána senzorem na dávkovači mýdla. A už František má krásného pěníka ;-). Krásné sny…

 

 

Neděle 8. 7. 2018

Posíláme myšlenky s přáním narozenin Pepíkovi: „Však Ty to vidíš, chlape. A snad jsi za to rád.“

6:00h budíček

7:00h odjezd směr městečko Ferpécle (1830m).

7:50h začínáme přípravy na výstup na Cabane Rossié neboli Cabane Dent Blanche (3507m). Čeká nás +- 1700m převýšení, bágly na zádech. A kdo umí, ten umí. Balení je balení.

Velmi rychle míjíme hranici lesa. Před námi se otvírá svět holých údolí vytlačených v dávných dobách ledovci, které jsou dnes mnohem menší. Postupujeme celou cestu pod naší horou až k samotné chatě. Výstup nám trvá poctivých necelých 7 hodin.

Názor na bágly? Jíra: „Mrcha min. 25kg.“ Šíma: „Mazlíček neboli těžkej…“ Poky: „Já v pohodě. Dobře sbalený, naplánovaný, odlehčený. Vše nese Jíra.“ František: „Dobrý pomocník, akorát Birel padnul cestou. Jsem VŮL…” Ady: „Díky Františkovi, který nese vaření, mám lehký batoh.

Názor na cestu? Jíra: „Až na ty nohy dobrý. Kdybych šel nalehko, jako ti ostatní, tak bych si to užil.“ Šíma: „Není nad to, dát si procházku místo nedělní pohádky. Pohoda ne, ale dřina, která stála za to.“ Poky: „Maximálně jsem si to užila.“ František: „Hezká, členitá, odpovídající tomu, co nás čeká. Těžce na cvičišti, lehce na bojišti.“ Ady: „Velmi příjemné jsou potůčky tekoucí cestou. S ubývající vodou se blíží sněhová pole. Je znát, že nabíráme výšku, chata vytouženě začíná vykukovat až v posledních 10ti min.“

Dalo nám to zabrat. Díky pěknému počasí si užíváme výhledy, kocháme se naším zítřejším cílem Dent Blanche. Velmi příjemná chatařka Marlyse nás vítá. Jíra štípe třísky, začíná foukat studený vítr. Než vystydneme, jdeme s Poky prozkoumat zítřejší nástup. Hned za chatou nás čeká dvojkové lezení. František nás jistí od chaty s foťákem.

17:20h Šíma navrhuje přezdívku pro Jíru – Divizna. Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala. Šíma netuší, že v pohádce se jedná o semínko divizny. Tak se diví a hned to hází na Jíru. Výška souhlasí, úroveň/stupeň divení se též ;-). A Poky zjišťuje, že Jirka Fiala je vlastně náš Jíra :-D.

17:35h Přichází předseda invalidů, přišel Prezident oddílu, hlavně můj vrchní kuchař. Spal asi hodinu a sestup po schodech mu začíná dělat menší problémy.

 

 

Pondělí 9. 7. 2018

Spalo se, nespalo se, nádherných pět lůžek v patře, hluboký spánek přerušoval každou chvíli sen. Člověk měl pocit, že je krásně vyspaný. Spíš možná myšlenky a nervozita k výstupu.

Dent Blanche (4356m) je pěkný a pravidelný vrchol tyčící se nad ledovci. Z vrcholu padají čtyři hřebeny téměř pravidelně ke všem čtyřem světovým stranám.

My si vybrali jižní hřeben, obtížnost AD, většinou dost těžké skalní lezení, skála III, sníh místy až 60°, převýšení 850m.

4:00h budíček

5:00 hvězdy na nebi, vrcholový tým – František, Poky a já Ady – připraven, nasazujeme mačky, za svitu čelovek vycházíme. Dnes jde k vrcholu 10 horolezců.

Hned za chatou nastupujeme do dvojkového lezení, většinou se jedná o mix skály a sněhu, vše jde krásně. Pohodový sněhový hřebínek máme již se sluníčkem.

Na skalnatém hřebínku nás čekají tři výrazné skalní věže. První se obchází zleva dlouhým sněhovým kuloárem. Hroty maček a cepín maká jako ďas, není čas na lelkování. V závěru nám František hází lano, jistí nás.

Druhá věž zprava naskýtá traverz sněžným polem.

Třetí věž zleva po plotnách, podruhé jistíme, zde je to opravdu potřeba. Přelézáme stěnku a žlábkem se opět vracíme na hřeben.

„Holky, vrchem to bude lepší. Obcházení nic moc.“ Seskakujeme asi z 2m šutru na sněhový hřebínek do protisvahu. Teď už jen pozor na převisy. Závěrečný hřebínek máme za odměnu. Blížíme se k vrcholu a opravdu až na poslední chvíli se za horizontem návějí vynořuje vrcholový kříž. Jsme v euforii, zpíváme…

 

Výstup 6 hodin, kochání na vrcholu ½ hodiny, sestup 5½ hodiny. Hodně skalnatých věží slaňujeme, paráda. Přichází mrak, je mlha. Zrovna teď by se hodilo vidět, kam to má člověk namířit. Díky sněhu jsou občas vidět stopy. Dostáváme se na spodní sněhová plata, mrak zůstává za námi a my si užíváme pohodový závěr sestupu.

Potřebný vercajk, co se hodil: 2x 30m lano, 4 expresky, 4 karabiny, 4 smyce, 2 frendy, 1 vklíněnec, slaňovací pomůcka, odsedka.

 

A jak to viděl zkušený horal, který se vydal s babama na kopec?

Je 5:00, rozednívá se. Fotím. Hned za chatou Cab. de la Dent Blanche (3507m) je dvojková skála tak na 30 minut. Včerejší dívčí našlápnutí si tohoto úseku je k nezaplacení. V 5:35 sedlo a první skalní hřeben. Tolik let čekání. Dá se na to připravit? V hlavě určitě. Prostě chtít. 98% úspěchu. Pak si ještě polézt, něco přečíst a věřit, že vyjde počasí.

Po předhřebínku sněhové pole a je to tu: skalní hřeben jako prase, mix všeho. Teorie vlevo, vpravo a vlevo kupodivu vychází. I lezecké pasáže jsou tam, kde mají být. Paráda. Nakonec z 30% lezeme jinudy a jinak. Naštěstí to nevíme. Poslední štand je vlastní, 3m vedle umělého. Přes ledovou plotnu to nedám. Holky jdou na laně ještě kus nade mne, na závěrečný sněhový hřeben s občasnou skalkou. Po pěti hodinách zbývá hodina na vrchol.

Kříž v 4356m a obrovská radost. Půl hodiny vrcholového štěstí. Náročný sestup se ale hlásí, musíme jít. 5,5 hodiny hovoří za vše. V 17:00 srdečné vítání. Laťka je zase o stupínek výše. Pro všechny tři.

 

Popravdě?

Nádhera, krásný výstup. Díky lezeckým zkušenostem Františka a Poky jsme zvládli vše úžasně. Byla jsem neskutečně unavená. Sedla jsem si na terasu a zpod ledovcových brýlí mi tekly slzy, všechny emoce musely ven.

František: „Klasickej kriplkarweg.“ Poky: „Zážitků spousta, tak co bych ti tak sdělila? Opět jsem zjistila, že mi vyhovuje skála a ne dlouhé prudké sněhové svahy, kuloáry a podobné nesmysly.“ Ady: „Vzdušné skalnaté hřebínky, strmé srázy na obě strany, to zas hlavně při sestupu není pro mě.“

 

Jíra se Šímou, ledovcové družstvo, si užívají svůj den. Dosahují vrcholu Téte Blanche (3724m). V podstatě úžasně našli a prošlápli cestu na zítřejší den, kdy chceme přejít přes ledovce do Itálie.

Jíra vypráví – Trasování do sedla Col de la Téte Blanche

 

Nad ránem se vytratila celá chalupa. My s Šímou se mohli pěkně dospat a před sedmou se vysoukat z pelechu. Po snídani jsme si s chalupářkou Marii na terase ukázali kudy běžně vede cesta, kterou ještě letos nikdo do sedla Valpoline neprošlápl. Za dobrou radu jsme ještě naštípali pár polen, aby mohla Marie vařit.

 

Navazujeme se a vyrážíme. Po půl hodině dorazíme na sluníčko, které nás ohřeje a fotíme kopec za zády, kde se Adélka, Poky a František potí vstříc vrcholu. Radíme se kudy dále a stoupáme na hranu hřebenu. Fotíme Matterhorn a zbytek pěkné scenérie. Pak volíme cestu přímo do sedla Col de la Téte Blanche. Po pár kličkách kolem trhlin jsme v sedle a potkáváme dvojici, která jde na chatu Dent Blanche. V sedle se nám ozve hlas Františka, že dosáhli vrcholu, fotíme je a přejeme bezpečný sestup. Ze sedla stoupáme na vrchol Téte Blanche (3724m), kde potkáme skupinu 14 lidí. Naštěstí odchází , tak můžeme se Šímou užívat vrcholu sami.

 Po půl hodině odpočinku a plánování zítřejší cesty na chatu Aosta vyrážíme zpět. Sotva se nám otevře výhled na ledovcové plato, které jsme prošlapávali, tak nevěříme vlastním očím…. V našich stopách jde předešlá skupina 14 lidí spolu s dalšími 5… Za hodinu a půl jsme zpět na chalupě, dáváme si pivko a čekáme na naše trio, které po vysílačce hlásí zatím bezpečný sestup. Chvíli před setkáním přichází objednávka na polévku a velké pivo od Poky.

 

 

Úterý 10. 7. 2018

Dnes nás čeká pohodový přechod na Rifugio Aosta. Loučíme se s Marlyse. Ledovec je krásně promrzlý, jde se lehce. Kocháme se zpětně pokořeným vrcholem, pomalu se nám víc a víc objevuje majestátný Matterhorn a nenechá na sebe ani čekat náš další cíl Dent d´Hérens.

Již nás míjejí turisté a my přes sedlo Col de la Téte Blanche a Col de Valpeline míříme na Col de la Division, chata je stále hluboko pod námi. Dnes jsme 90m nastoupali, abychom následně mohli klesnout zhruba 815m. Začíná zahrádka, to je nádhera!

Na Rifugio Aosta (2781m) nás vítá chatař Diego. Jsme tu sami, užíváme si pohodu. Diego nás suverénně ubytovává, dva na podlahu do chodbičky k terase, tři do jídelny na podlahu. Je pravdou, že jsme měli objednané 4 postele a Šíma jako posledníček po měsíci byl už bez místa. Ale proč hned všichni na podlahu? Hold 18ti členná skupina starších a pokročilých s guidem a 16ti členná skupina bambíny měla přednost. Sám Diego spal na zemi v kuchyni mezi sporáky. Snažil se nás udobřit šňapsem, ale to se křížily všechny údy, už když si člověk přivoněl.

Mluvíme o zítřejším výstupu, je potřeba připravit bágly i nás. Poky bere Jíru na cvičnou skalku vedle chaty, aby si vyzkoušel jištění a slaňování. Lezci jdou brzy spát, tak se jim zatemňuje ložnice, ostatní užívají pohostinnosti chaty.

 

 

Středa 11. 7. 2018

Dent d´Hérens (4171m) se nachází na hraničním hřebeni západně od Matterhornu. Je to osamělá hora, na kterou jsou dlouhé a nesnadné výstupy, leží tak trochu mimo zájem turistických mas. Samotná severní stěna má 1300m.

Vybíráme klasiku jihozápadní hřeben, obtížnost AD-, více obtížné, převážně pasáže III místy IV, sníh 40-45°, místy 50°, převýšení 1400m.

2:00 budíček, čteme si dopis od Poky: „Nespíme v jídelně, ale v kamrlíku chataře, takže se ráno neuvidíme. Móóóóóc na vás myslíme a přejeme šťastný výstup, samozřejmě s vrcholem ;-). Ale hlavně ŠŤASTNÝ NÁVRAT!“

2:50 opět hvězdy na nebi, vrcholový tým – František a já Ady – připraven. Dnes jdou k vrcholu pouze 2 horolezci. Hora je tu jen pro nás. Za svitu čelovek vycházíme a hned pod chatou nás vítají trsy protěže alpské. „Nádherný začátek cesty. Tak zase odpoledne naviděnou, jo?“ Ady ;-). Pěšina na moréně nás vede k začátku ledovce. Díky dvěma horolezcům ze včerejška víme kudy. Stopy maček jsou za svitu čelovek krásně čitelné. Nic jiného není vidět. Najednou se před námi objevuje černá hradba, ledovec se zvedá, musíme se trefit mezi skálu a séraky. Pod sedlem Tiefmattenjoch (3562m) doleva k místu, kde je skalní hradba nejnižší. Tudy na sedlo. Uf, jsou tu řetězy. Kousek to jde, pak ale nedokážu v kolmém úseku vyručkovat na hladké skále a zvednout zadek. František mě dolézá, do silného řetězu cvakáme odsedky. Z předloktí mám šutry. Vyklepávám, snažím se rozproudit krev. Po chvíli to povolí, František mi pomáhá. 3, 2, 1, teď a už hroty maček drásají skálu.

Řetězy končí, je vidět smyce v částečně zasněženém sedle. No, v sedle. Šířka, délka, teď nevím, co čím nazvat. Takže cca 60cm na břitu žiletky se sněhovou návějí, na druhé straně díra ;-). Tak jsme tady. František jde do vedení, začíná lezení. Pomocí postupového jištění překonáváme skalní hřebínek. Je zima, fouká ledový vítr. Konečně trochu místa (cca 3780m) na hlt čaje, čokoládu. Můj šicí stroj pomalu doznívá. František prohlíží skálu ze všech stran a všiml si slaňáku, cesta zpět je jasná.

Nastupujeme na sněhové svahy vrchní partie západní stěny. Jde se krásně, užíváme si to. Poprvé si povídáme s našimi přes vysílačky. Máváme jim na protilehlý kopec. Sníh se začíná měnit v ledovou krustu, ta se střídá s plochými kameny. Lano na sedák a „Ade, běž! Ty máš přeci ty ledové pasáže ráda.“ Nad námi se leskne slaňák. Výborně, mířím k němu. Postupně se střídáme, je jich tu několik až k vrcholovému hřebínku. František: „Že by to šlo tak hladce až na vrchol? To se mi nezdá.“ A je to tu zas. Hřebínek opět přiostřuje.

Vlevo máme severní stěnu o sklonu typu díra. Vzdušnost nechybí, čerstvého vzduchu je tu až až, vítr naštěstí ustává. Skála končí, je tu sníh. Znáte to, za horizontem je určitě ještě další horizont. Dáváte pozor na každý krok, nesmíte udělat chybu. Sleduju hřebínek pod nohou a periferně z levé strany se nasouvá protější hřeben. Že by? Že by? Je to tu, přátelé! Takhle úzký vrcholový hřebínek jsem ještě neviděla. A půlka z toho je návěj. Čistý, pannenský, bez kříže.

10:50 rychlá fotka od zkušeného fotografa hned napoprvé! Rozhlédnout se okolo sebe na veškeré horské velikány, zamávat kamarádům.

Výstup nám trval 8 hodin, kochání na vrcholu 10 minut, sestup 6 hodin. Vrcholový hřebínek se leze dolů kupodivu docela lehce. Ledové plotny slaňujeme, po sněhu se jde krásně.

Na spodní skalnatý hřebínek se nám stále nechce. Rozhodli jsme se, že budeme slaňovat kolmou místy převislou stěnu až na spodní ledovec. Vidět byl pouze první slaňák, za hranu už vidět není. Proč by tu byl, kdyby pod ním nevedla cesta dál? Žádný průvodce, zkušenosti lidí z Hérensu o tomto slanění nemluvili. Vzpomínáme na Kancléře: „Chce to hlavně morál!“ Dáváme dnes druhou zhruba 10ti min. pauzu.

František jde první, těžké věci z jeho báglu jdou ke mně. Mrkne za hranu, když tak vyprusíkuje zpět. Lana letí dolů, jdeme na to. „Je to tu! Máme to, Adélo! Lano volné!“ „Ruším odsedku. Jedu!“ Několikrát se to opakuje, až se ozve zpoza hrany: „A je to v pr….“ V tu chvíli víte, že víte. „Františku, jsi zajištěnej?“ Nic, lano je stále napnuté. „Františku, jsi zajištěnej?!?“ Nic, lano je volnější. Dávám ho do kyblíku, ruším své jištění. „Františku, jedu!“ Nic, žádná reakce. Za hranou si oddechnu, je přišpendlený na absolutně hladké skále. Jištění přes smyce má dané na odchlíplém kameni cca 20x20cm. Je jako list v knížce, když se tajně chcete podívat, co je tam napsáno. Pod vámi díra. „Nic neříkej, žádné prudké pohyby. Velmi jemně stáhneme lano a jedeš první. Kousek vlevo pod námi, v tom koutě, se něco lesklo. Běž tam.“ Je těžké překecat gravitaci, když chcete doleva. Slaňák je tu, uf ;-). Ještě pár délek a budeme dole. Po ledovci se k nám již blíží Šíma, který nám přišel naproti. Čekal tu na nás půl dne. Poslední slanění na okrajovku, paráda. Byli jsme rádi za 30m lana, někdy to bylo opravdu nadoraz. Pak už to člověk nepočítá, ale do deseti těch slanění určitě bylo. Zhruba 300m stěny, kde nevíte, co bude dál. Aspoň pár balkónků, kde se relativně můžete postavit. František se mi ještě teď směje, když viděl mou pózu jak v pohádce Třetí princ 😉 (naštěstí neexistuje fotka). Vzalo nám to 1,5h a už hurá přeskočit okrajovku a po zadku dolů. Nechávám tu veškeré napětí i vypětí. Stahuji lana a už se vítáme se Šímou. Společně sestupujeme k chatě.

Potřebný vercajk, co se hodil: 2x 30m lano, 6 expresek, 4 karabiny, 6 smyc, 2 frendy, 2 vklíněnce, slaňovací pomůcka, odsedka, morál.

 

Zkušený a hlavně odhodlaný horal, co se vydal i s jednou babou 😀.

Brufen a zase brufen – záda. Strašná noc po pouhém půldni odpočinku. Vycházíme dva. 3:00, tma, ticho, k ledovci je to kus. Jééé, protěž. Teď ne!!! První obrovská černá stěna je ledovcová, druhá pak skalní do sedla. Na řetězech se jistíme, nečekaně náročné. V sedle jsme v 5:40, svítá. Průvodce: zde začíná to pravé skalní lezení. Nekecal.

Dělám postupová jištění, těžší místa dobírám. Exponovaná místa střídají ještě exponovanější, někdy nejde dát nic. Občas kecám, že mám jištění, Ade to ráda slyší. Jak tohle půjdeme zpět?! Vzývám opět Pepu a Jerryho. Vyslyšeli mě, na konci hřebene nacházím za hranou štand na slanění na ledovec!!! Přes 200 m. Nejdřív ale nahoru. Je 8:00 a jsme teprve ve třetině…

Odpočinková pasáž po zmrzlém sněhu přihazuje metry po desítkách. Paráda. Náhle jakási jištění po 20 metrech. Akorát včas. Pod sněhem je led a střídají ho hladké plotny. I my se střídáme. V 10:10 sedlo, hřeben a … další lezení. Tady toho už moc dát nejde, jistím všelijak. Kupodivu již za 30 minut stojíme na hřebínku jako břitva. Zbývá 10 minut ke štěstí a další vrcholové radosti.

V 4171 metrech není tentokráte prostor na nic, stěží se vzájemně vyhýbáme. A není ani čas. V 11:00 hod. zahajujeme náročný sestup. I díky asi 15 slaněním jsme za čtyři hodiny na ledovci. V 17:00 na chatě. Bláznivý sen se stal skutečností – dva „zuby“ po sobě. Další čistá radost mého života.

 

17:00h zdravíme se s protěží, děkuji jí za celodenní přízeň. Poky s Jírou nás náležitě vítají. Sedáme ke stolu a dlouze si všichni vyprávíme zážitky. Diego gratuluje a přidává šňaps, dnes výborné kvality.

 

Jíra a jeho den s Poky

 

Po zážitkovém večeru s Bambiny a belgickými fanoušky se probouzíme v pokoji domácího. Houknu na Poky: „Jseš vzhůru?“ „Jo.“ Šímu necháváme, dává si delší spánek.

Snídáme a probouzíme se. Poky se moc nechce, tak jí připomenu Bambiny, že budou za chvíli vstávat. A už si to funíme do sedla. V sedle dáváme svačinu a rozhlížíme se. Po konzultaci s mapou měníme cíl, jelikož vybraný Monte – Brulé se nechodí, kudy nám to tvrdil chalupář. Tak se rozhodujeme pro vrchol Téte de Valpelline (3800m). Šlapeme dle Poky „nekonečným nudným ledovcovým platem“. Jakmile se vyloupne Dent d´Hérens, tak navazujeme spojení s duem AF. Těsně před vrcholem slyšíme radostnou zprávu ve vysílačce o dobití vrcholu. Zpět voláme, ať se usmívají, že jsou foceni. Dorážíme také na vrchol. Je krásně, tak si jej užíváme. Fotíme AF na kopci, svačíme.

Vyrážíme zpět, dolů to jde jako po másle, a tak jsme za necelé 2 hodiny zpět na chalupě. Dáváme s Rickem panáka (lepšího než včera). Využíváme rozstřikovače kropícího trávník a dáváme si osvěžující sprchu. Ve vysílačce posloucháme komunikaci AF s Šímou při slaňování. Při pivku čekáme, až se nám nyní trojice objeví na hraně ledovce. Po ¾h je máme na dohled a již připravujeme přivítání.


 

18:02h František opět: „Jsem VŮL…“ A vytahuje ze svého proviantu šampaňské na zdárné zdolání všech vrcholů, nejen 4tisícových :-D.

14h výstupu je na nás opět znát. Tentokráte máme ložnici jen pro sebe, brzy jdeme spát.

 

 

Čtvrtek 12. 7. 2018

Dnes nás čeká přechod z italské chaty Rifugio Aosta zpět k autu do Švýcarska. Odcházíme v 7:30h, překonáváme 808m vzhůru, konec ledovce a mačky konečně dolů, ještě 1759m sestup.

17:15h přichází i poslední dnešní metodici Jíra a já. Sjíždíme do našeho vyzkoušeného kempu Molignon. Relaxujeme, v hradeckém Vulkánu jsme aspoň duší ;-).

 

 

Pátek 13.7.2018

Startujeme směr západní Čechy, kemp Keramika u přehradního jezera Hracholusky. Nabízí se koupání, výborná večeře, muzika. František vytahuje většího bratříčka z rodu šampusů a oslavujeme Poky narozky, neboť je to již naše letní tradice.

 

 

Sobota 14. 7. 2018

Pro nás zúčastněné to byl další nádherný výšlap do hor. Jak řekli JaBo v diskuzi – nádherný dentální počin. Měli jsme štěstí na počasí a každému z nás bylo z hůry dáno trochu toho štěstíčka.

 

František závěrem

Děkuji všem v těch horách i jinde za podporu. Bez žádného z nich bych nebyl tam, kde jsem již tolikrát byl – na úžasném vrcholu, bez ohledu na výšku.

 

Tak zase někdy na viděnou, Ady, Poky, František, Šíma, Jíra

9 komentářů

  1. Adéla napsal:

    Přeji vám příjemné počtení, snad potěší. Omlouvám se, ale 3 fotky se prostě nechtějí ukázat v celé své kráse. Časem to zkusím napravit.

    Mějte se, Ady

  2. František-FKDP napsal:

    Krásná skládánka fotek a slov vytvářející hodnotné dílo o takové jedné príma výpravě do hor.

    Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu! 🙂

  3. Jířa napsal:

    No hotový spisovatelský koncert pod učitelskou taktovkou 😀 o jednom super prodlouženém týdnu horské parády.
    Díky všem a těším se na případné opakování.

    Jíra

  4. Jarmila napsal:

    Nádhera 🙂
    Až se při čtení tajil dech… nad vším. Krásné hory, fotky a úžasné výkony !!! Jste opravdu bouráci…věřím, že budete mít chuť i na „oddechovku“ s pomalými metodiky 🙂

  5. Marcel napsal:

    Gratuluji výpravě k respektu plným výkonům a zároveň díky za poutavě sepsané vyprávění, které tak vydařená akce zcela zasluhuje!

  6. Rosťa napsal:

    Pěkné, dnes jsem to přečetl (v práci 🙂 jedním dechem.

  7. Pokyša napsal:

    Adi, krásně jsi to napsala, teď už chápu tvůj deníček s poznámkami:-) Františku, krásně jsi nás dovedl na vrchol a hlavně dolů (což bylo těžší než nahoru:-). Díky všem, co se mnou byli na vrcholech i těm, co nás podporovali zespodu. Laťka se zase posunula!!!!!

  8. Šíma napsal:

    Moc hezky napsáno.Teď už vím,že já už nikdy na tyto stránky článek nenapíšu.Budu se jen kochat čtením.Šíma

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.