Májové Alpy 2019 (4.-7.5.) – Lechtálské Alpy

Pro letošní májové otevírání Alp se vybraly Lechtálské Alpy a chata Hanauer Hütte (druhou plánovanou byla Anhalter Hütte).

Setkání všech osmi účastníků (Martin z Vysoké, František, Šíma, Karel, Jarmilka, Janča-Vrbka, Adam a já Zuzka) proběhlo tentokrát netradičně ve Stěžerech, odkud se o jedenácté večer, z pátka na sobotu, vyrazilo směr Alpy. Za volantem seděl František a dovezl nás v pořádku až na místo určení – vesničku Boden (1 360 m) v Tyrolsku. Cesta byla pro spavé cestující nezáživná, snad krom jedné čurpauzy na hranicích.

Ráno nás přivítalo studené počasí se sněhem ve vyšších polohách. Na obloze se honily mraky, ale sluníčko občas vykouklo. Po sbalení všeho potřebného jsme se vydali za cílem prvního dne – Hanauer Hütte (1 922 m).

Již od počátku jsme se na cestě místy potkávali se sněhem, kterého postupně přibývalo, až jsme šlapali jen po sněhu. Za chvíli nám bylo jasné, že zima z Alp ještě neodešla. Sníh ovšem dobře držel, a tak jsme jistě stoupali k chatě. Po cestě jsme dokonce potkali i nějaké ty skialpinisty.

Na chatu jsme dorazili kolem poledne. Jednalo se o velmi krásný, nový winterraum s výhledem do údolí a suchým záchodem uvnitř. Odpoledne jsme strávili vybalováním, vařením prvních medvěďáků a potulováním se kolem chaty s foťákem v ruce.

Druhý den ráno nás čekalo nemilé překvapení. Zatáhlo se, že bylo vidět pouze na pár metrů, a hustě sněžilo. Takové počasí vydrželo celý den. Přesto jsme se rozhodli vydat se ven. Cíl byl alespoň sedlo Gufelseejöchl (2 360 m). Už od prvních metrů jsme se brodili v nově nasněženém sněhu, který místy dosahoval až po pás. Střídali jsme se v prošlapávání, ale postup byl pomalý. Po několika hodinách stoupání jsme se rozhodli vrátit zpátky. Počasí se nelepšilo, pořád jsme byli v mlze a sněžilo. Sedlo nebylo jasně vidět, snad nám chyběl jen kousek. Zbytek dne jsme strávili pokračováním v ochutnávání medvěďaků a plánováním dalších dnů. Nebylo to jednoduché, protože během dne přibylo hodně nového sněhu. Druhá plánovaná chata, Anhalter Hütte, se tedy zamítla, přechod k ní by nebyl v těchto podmínkách možný.

Třetí den se mraky protrhaly a chvílemi bylo i polojasno. Většina výpravy se vydala pokusit se pokořit další sedlo – Westliche Dremelscharte (2 434 m). Cesta byla podobná jako předchozí den, jen nechumelilo. Opět se střídalo v prošlapávání hlubokého sněhu. Asi hodinu před sedlem se zatáhlo, čas pokročil, a proto se rozhodlo pro opětovný návrat na chatu.

Já s Adamem jsme zůstali dopoledne na chatě. Naplnili hrnce sněhem, naštípali trochu dřeva a šli zkusit štěstí odpoledne, po stopách dopoledního výletu. Vystoupali jen o kousek výš, sedlo bylo na dohled, přesto to k němu bylo ještě kus cesty hlubokým sněhem. K večeru se všichni sešli na chatě, promočení a unavení z brodění. Před západem slunce mraky odvál vítr a bylo možno od chaty zachytit pár krásných snímků.

Následující den hlásili slunečné počasí, jenže výlet by byl možný pouze po okolí jako předchozí dny a navíc hrozilo zvýšené riziko lavin, proto bylo rozhodnuto, že se vrátíme o den dříve. Navíc k večeru bylo na winterraumu plno. Dorazila skupina místních myslivců, kteří vstávali ráno ve tři hodiny, aby ulovila tetřeva, ještě spícího pod horami sněhu. Ráno v sedm hodin měli uloveno a vrátili se zpátky. Také dorazil pár skialpinistů, jenž chtěli využít dobrého počasí následující den.

Čtvrtý den bylo opravdu nádherně, modrá obloha, sluníčko hřálo. Bylo nám líto, že se vracíme, ale nedalo se nic dělat. Po cestě k autu, kterou jsme si vychutnávali, jsme potkali dvě skupiny dalších skialpinistů. Po vyfocení posledních snímků zasněžených vrcholů jsme nasedli do auta a vyrazili zpátky domů. 

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Regensburgu, kde jsme si prohlédli zdejší historické centrum města a katedrálu sv. Petra. Takto kulturně obohacení a plní zážitků z Alp, zasypaných v květnu neuvěřitelným množstvím prašanu, nám nic nebránilo v návratu domů, kam jsme dorazili v úterý k večeru a na sváteční den jsme již byli doma.